1. Oblasti a legendy
Tento článek je určen těm, kteří už mají zkušenosti se skalním lezením a chystají se na první výjezd
na české či saské písky. Budu ale rád, přečtou - li si jej zkušení pískaři, kteří by se pak mohli
ozvat s nějakou užitečnou radou. Může lezec znalý jen skalek a umělé stěny jezdit lézt na písky a
přežít? Může, ale nesmí se nechat odradit svojí první návštěvou a určitým mýtem, který o pískách
panuje. K napsání tohoto článku mě inspiroval Jarda Maršík svým seriálem o Sasku a mé propadnutí
pískařině. Na rozdíl od Jardy lezu na pískách krátce, ale chtěl bych se s vámi podělit o několik
zkušeností, které by vám mohly pomoci.
Prvním problémem je výběr vhodné oblasti. Zde je prioritou kvalita materiálu. Bez zkušeností
nejezděte do oblastí s měkkým a lámavým pískovcem. Kromě velkého rizika si zde ještě nemusíte zalézt
kvůli dešti. Neleze se zde „tři dny před a tři dny po dešti.“ Na tvrdším materiálu je nutné dodržovat
24 hodinový zákaz lezení po dešti, a to si myslím i o stěnách v Labáku. Na pevném materiálu se
nemusíte tolik bát, že se vám něco ulomí, či jestli ty velké hodiny, které právě provazujete,
nepůjdou s vámi do údolí. Dávejte si pozor na světlejší místa bez pevné svrchní vrstvy, kde
písek solí a je křehčí. Dále je důležité, jak je pískovec členěn. Někde převažují komíny a spáry,
někde stěnové lezení. Ty druhé jsou pro vás lepší. Vhodné oblasti jsou Křížový vrch, Suché skály,
Prachov, Anglický parčík a Malé Tiské stěny v Tisé, Ostrov. Legendární oblasti jako je Ádr nebo
Labák začněte objevovat až po získání zkušeností.
Obrovskou výhodou je jet s někým, kdo to tam aspoň trochu zná a ještě lépe nějakou tu cestu vyvede.
Ušetříte si tím bloudění po skalním městě spojené s naprostou ztrátou morálu při pohledu na
řídké jištění. Navíc si osaháte materiál na tom lepším konci. Pokud nikoho takového nemáte, kupte
si průvodce a hodně se ptejte. Nejlepší informace seženete večer v hospodě. Ptejte se na vhodné
cesty, kde je jištění, jaké smyce použít, jak se cvakají kruhy, kde je to nejtěžší a také jak se
dostanete dolů. Dozvíte se také, jak sedí klasifikace a na jaké autory cest si dát pozor, popř. kdy
cesta vznikla. Čím budete mít více informací, tím lépe. Dokážete pak rozpoznat a ignorovat rady,
které patří do kategorie černého humoru.
Další informace se týkají především Labských pískovců. Pokud je autorem Petr Slanina (Špek), vyberte
si něco jiného. Je známý tím, že prvovýstupy nedělá pro lidi, ale pro sebe. Na rozdíl od Jirky
Slavíka (Prcase) své cesty po sobě znovu nepřelézá a nevhodně a nebezpečně umístěné jištění znemožňuje
RP přelez. Špekova klasifikace je také podivná, což nebezpečnost jeho cest ještě zvyšuje. Cesty
jeho občasného kolegy Prcase jsou trochu něco jiného. Ten se u svých prvovýstupů snaží o sportovní
přelez a pokud si myslíte, že daný kruh nejde cvaknout, rád vám poradí. U novějších cest je jeho
klasifikace poněkud tvrdší, ale to je v Labských pískovcích současným trendem. Když jsou oba
jmenovaní lezci spoluautoři, jděte raději dál, a když má cesta jen AF přelez, ani se nedívejte
nahoru (při pohledu na cestu Expo 92 jsem přemýšlel o prodeji materiálu). Pokud budete pozorně
listovat průvodci, zjistíte, že tato dvojka v 90. letech minulého století znala jen dvě čísla,
VIIIc a IXc, RP tam většinou nepíšou.
Chcete - li si pohodově zalézt, setkáte se jménem skalní frézy posedlé prvovýstupy, s jménem Karel
Bělina. Jeho cesty lze poměrně dobře jistit smyčkami. Pozor, kdy cestu dělal a s kým. Téměř všechny
jeho cesty jsou klasifikovány ve staré uzavřené stupnici JPK a sám Karel tvrdí, že nikdy nevylezl
více jak VIIIa, kromě cesty Edita za VIIIc na Severní Tyršovu věž v Labáku. Proto si dejte bacha na
jeho VIIb a VIIc, hlavně v Ostrově, kde se do průvodce asi přepsala klasifikace cest v JPK z
vrcholových knížek, ale v průvodci je prý použita saská stupnice. Když cestu dělal s manželkou,
neváhejte a jděte do toho. Dalším jménem, se kterým se určitě setkáte, je Lukavský ,alias Cikán.
Nadělal obrovský počet prvovýstupů, hlavně ve spárách. Když spáry došly, pustil se do rajbasů. Má
ovšem velice specifický pohled na klasifikaci cest a jako spoluautor průvodců pomohl vytvořit chaos
v hodnocení výstupů v Ostrově, v Ádru, na Křížáku a ve výběru z Labských pískovců.
Poslední prvovýstupce, které vám představím, jsou bratři Weingartlové. Jejich cesty se vyznačují
minimem kruhů, které slouží hlavně k určování směru. Může se vám stát, že si pod skálou ani
nevšimnete, že nad vámi nějaká cesta vede. Na hledání kruhů doporučuji dalekohled. Je až neuvěřitelné,
jak obtížné cesty dokázali s takovým jištěním přelézt, vždyť obtížnost RP přelezu se často pohybuje
okolo stupně 8+ UIAA. Až takovou cestu vylezete, uvidíte, jakou z vás bude mít hostinský radost.
2. Klasifikace a magnézium
Může se vám zdát, že jsem se v předchozí části příliš zabýval klasifikací cest a že co je psáno,
to je dáno. Jenže písek není vynýtované vápno, kde to maximálně nepřelezete. Pokud v průvodcích
lítá hodnocení obtížnosti až o tři písmena, může to pro někoho být fatální záležitost. Další
věc jsou RP přelezy. Odpor klasiků k uvádění obtížnosti RP přelezu docela chápu. Nechápu ale, proč
jim vadí i u přímých linií, kde lano skálu nijak nedře. Ono se po posezení v jištění přelézá těch
„pár“ metrů k dalšímu kruhu poněkud snáze. Například na Křížáku si můžete podle nového průvodce
přelézt několik místních VIIa, která by v Sasku byla za VIIa, nebo VIIb, ale také VIIc, a RP možná
VIIIa. Až se pár nešťastníků zrakví, možná v tom zas někdo udělá pořádek. To se například povedlo
v novém průvodci na Labák, kde je to všechno vůči Sasku podhodnocené rovnoměrně a kde víte , co
můžete od místního VIIb čekat. Prostě jste připravený, že to nebude zadarmo, ale že to bude super
a že si pak se stejnou námahou vylezete v reichu pár VIIIa.
O magnéziu toho už bylo v časopisech napsáno dost. Někde se toleruje, jinde ne, oficiálně je prý
zakázáno všude. V Sasku vám napaří pokutu, u nás občas někdo poprosí, ať to schováte, ale v cestách
tak od VIIIc vás nechají na pokoji. Je pravda, že maglajzovat v pětkách je blbost, ale v VIIa se
to někdy šikne, zvlášť když ani nevíte za kolik to vlastně je. Maglajz v cestách vám taky může
pomoci při výběru cest. Obílené jsou častěji lezené a o těch neobílených s pavučinami a rzí
chlupatými kruhy si v hospodě vyslechnete ještě po x letech.
V nových pravidlech lezení na pískovcových skalách jsem slovo magnezium nenašel. Asi jsem hledal
blbě. Je tam řečeno, že je zakázáno lézt s prostředky poškozujícími skálu. Ještě nikdy nikdo nedokázal,
co skálu poškozuje více, jestli magnézium nebo lidský pot. Výroky typu: „Když se potíte strachy,
tak tam nelezte!“ mě nepřesvědčí. V pravidlech některých průvodců, např. Hruboskalsko, Skály na
Mužském, Suché skály, je magnézium výslovně zakázáno. Je to kvůli výjimce Ministerstva životního
prostředí povolující lezení v chráněných územích. V tomto případě používání magnézia dobře zvažte.
Pokud budete prášit i v těchto oblastech, připravte se na nečekané zážitky. Kdy se v dnešním
asertivním světě odreagujete nečekaným stáhnutím z výstupu kolemjdoucím klasikem, následnou hádkou a
někdy i bitkou. I přesto, že jste většinou namakaní atleti, pouštět se do nejen slovního zápolení
s nějakým spárařem není nejlepší nápad.
3. Jak se nezabít
Tak všechno víte, všechno máte, stojíte pod stěnou a máte strach. Kdo ho nemá, je blázen. Optimistů
jsou plné hřbitovy a lepší živej zbabělec než hrdina v dřevěném spacáku.
Co si vzít sebou? Kromě buchet na cestu je třeba nějaký ten matroš. Ve většině oblastí stačí 50 m
lano. Expresek do kruhů moc nepotřebujete, ale je dobré mít pár karabin, které lze více otevřít, protože
některé kruhy nelze pro jejich tloušťku procvaknout běžnými karabinami. Při odlezu od kruhu směr
terra incognita může narušené psychice pomoci pohled na karabinu s pojistkou. Čím více budete mít
smyček, tím lépe, kulaté o průměru 3 - 12 mm, ploché všech možných profilů. Dobré jsou i tenké
kevlarové smyčky, které se díky tvrdosti lépe protahují hodinami a mají velkou nosnost. Pár dlouhých
smyček vám ulehčí provazování velkých hodin (jednou jsem v nich ležel, musel jsem se odvázat a
spustit lano pro další smyčky). Z lezeckých příruček okoukejte speciální uzle do velkých hnízd.
Někdy se hodí i dřevěné či plastové šťouchadlo pro snadnější umístění smyček do hlubších hnízd,
druholezec vám bude vděčný, necháte - li u smyček delší fousy.
Tak a hurá na věc. Skály jsou většinou kolmé. Základem úspěchu je dobrá technika založená na co
nejlepší práci nohou. Více než bicáky uplatníte sílu v prstech. Počítejte s tím, že písek je křehký
a stoupejte pouze na stupy u nichž jste si jisti jejich pevností. Lepší je lézt nohama na tření,
než stoupat na křehké lišty. Začátečník se dost často pozná podle počtu ulomených chytů a ušlápnutých
stupů. V rajbasech se snažte dělat nohama jen krátké kroky. Jakmile dáte nohu moc vysoko, většinou
neudržíte při silovém zdvihu rovnováhu.
Lezte na jistotu a tak, abyste dokázali bezpečně slézt zpátky na zem nebo k poslednímu dobrému jištění.
Krizové situace je lepší řešit slézáním než pádem. Zpočátku zapomeňte na nějaké OS či RP, klidně si
v kruhu odpočiňte a promyslete další postup. Když se vám potom bude zdát cesta lezitelná, neváhejte a
po sestupu si ji klidně dejte RP. Strach už nebude takový a naučíte se soustředěně lézt pár metrů
nad posledním jištěním.
Při lezení hledejte jakékoli místo pro smyčku. I ta špatná vás může srovnat do lepší dopadové polohy,
popřípadě aspoň trochu přibrzdit. O zakládání smyček si prostudujte literaturu, ale nejlépe se jejich
zakládání naučíte jako druholezec za někým zkušenějším. Jistič by měl stát co nejblíže ke skále, aby
vám při případném pádu napínající se lano nevytrhlo níže založené smyce, které by vám při selhání
té poslední už asi moc nepomohly. Spáry a komíny je také vhodné napřed zkusit na tom lepším konci lana.
Jestliže cesta traverzuje nebo by lano jakkoli dřelo skálu, buď vhodně prodlužte jistící body smyčkami,
nebo raději zaštandujte. Také na vrcholu štandujte s co největším ohledem na skálu. Klasici právem
neradi vidí skupinky lezců, kteří lezou jeden za druhým cestu na rybáře, kdy jistič stojí na zemi
a lano kdekoli brousí skálu. Padejte co nejméně a raději do kruhů. Když zvládáte bezpečné řízené
pády, nemusíte se bát hodit nějakých 10 m, když padat neumíte, vezměte si i prsák, předejdete tak
přetočení hlavou dolů (jednou jsem se zastavil naležato s hlavou 5 cm nad kamenem). Současné lehké
helmy jsou docela slušivé a i na písku se šiknou.
Za dobře jištěnou cestu se na písku považuje taková, kde se nezabijete, ale můžete se pěkně proletět
a někdy i lehce zranit. Slovo dobře zde nelze nahradit slovem bezpečně. A to platí i pro tolik
opěvované nové cesty v Labáku. Vzdálenost kruhů je při dobrém jištění tak 4 až 7 m, záleží, jak
vysoko jste nad zemí. Nechci nikoho strašit, ale uvědomte si, že spadnout těsně pod jištěním znamená pád
dlouhý 10 až 20 m, délce pádu je přímo úměrná večerní, někdy i dopolední žízeň. V těžších cestách
nezaložíte mezi kruhy nic. Kdo si dělá zálusk na nějaké to IXa a výš, tak by si měl uvědomit, že
lehčí úseky se moc nejistí, protože se automaticky předpokládá, že kdo má na kroky za IXa, nemůže
spadnout v místě za VIIa. Delší runouty, zvláště v mírně převislých hranách a stěnách, jsou velmi
intenzivním prožitkem, který hodně dlouho nezapomenete a nakonec se z vás stanou cholesteroloví feťáci,
nebo jak se to ty módní věci jmenujou.
To by bylo asi vše. Jestli si na něco vzpomenu, tak to dám vědět. Až si vylezete pár cest,
zjistíte, že písky jsou prostě super a až budete sedět totálně vysušený v hospodě, kde všechny ty
„legendy“ spolu s ostatními jak blázni mávají rukama nad hlavou, tak už nikam jinam jezdit nebudete.
Také si uvědomíte, že lezení nejsou jen čísla obtížnosti a možná z něj budete mít větší radost než
dříve. Pokud přežijete...
David Chudoba